Pokud jste se narodili nejpozději v devadesátých letech, ještě lépe v jejich první polovině, dost možná si to budete pamatovat také. Přišli jste domů ze školy a první věc, kterou jste udělali, bylo odhození tašky někde do rohu pokoje. A mašírovali si to ven na plácek hrát fotbal, hokej, či snad schovávanou.
A pokud vás nedej bože odchytil některý z rodičů a nařídil vám, ať si první uděláte úkoly na další den, prosili jste jej téměř na kolenou, ať vás nechá jít, že si určitě ihned poté, co se vrátíte domů, všechny povinnosti splníte. A když jste náhodou danou autoritu neuprosili, během počítání domácího úkolu se vám jistě honily hlavou myšlenky, jak si zase parádně zařádíte a že vaši kamarádi už jsou možná dávno na čerstvém vzduchu.

Co se s námi stalo?

Přesuneme-li se do současné doby, ten rozdíl musí nám všem být zřetelný. Mládež trávící svůj volný čas s očima přilepenýma na monitoru nebo displeji chytrého telefonu a prázdná hřišťátka u panelových domů budí jasný dojem, že priority se od sportu přesunuly k pohodlnějšímu životu, do jakéhosi virtuálního světa.

Kde je ta radost z pohybu, příjemné fyzické vyčerpání před usnutím, ochota dát svému tělu to, co potřebuje? Proč lidé volí místo pohybové aktivity pasivní způsob života? Proč vystřídalo jízdu na kole ležení na pohovce a pohled do displeje notebooku či chytrého telefonu?

Digitální doba má jistě své světlé stránky, pomáhá zjednodušovat život, v některých případech jej dokonce zachránit. Pohled na druhou stranu mince je ovšem zakalen krutým zjištěním, že péče o ducha a tělo člověka prostřednictvím pohybu se pomalu stává minulostí. Zastavit či alespoň přibrzdit stále větší touhu především mladých lidí po pohodlnějším a méně aktivním způsobu života je již v tomto okamžiku téměř nereálné.

Dočkáme se doby, kdy sport vymizí ze života člověka úplně, nebo je tu stále ještě naděje, že uvědomělí lidé nenechají dojít situaci až tak daleko?